Příchod drakobijce

Vlastimil Maňák seděl v sedle svého věrného koně Hromobijce a pozoroval hradby Lokte, jak se tyčí proti odpolednímu slunci. Byl to mohutný muž – ne však způsobem, jakým si lidé představovali legendární drakobijce. Jeho brnění muselo být vyrobeno na zakázku, protože žádné běžné by nevyhovovalo jeho zakulacenému trupu. Měl kulatý obličej s krátkým hnědým vousem, který jen zdůrazňoval jeho podbradek, a oči, které se při úsměvu proměnily v úzké štěrbiny.

„No, Hromobijci," řekl tiše svému koni, „konečně jsme tady. Město Loket, sídlo rady vladařů. Co myslíš, přijmou nás s otevřenou náručí, nebo se budou smát?"

Kůň zaržál, jako by věděl odpověď.

Vlastimil povzbudil zvíře a vjel do města hlavní branou. Hlídky na hradbách ho sledovaly podezíravě. Jeden z vojáků se naklonil k druhému a zašeptal něco, co vyvolalo tlumený smích. Vlastimil to slyšel – jeho sluch byl mnohem lepší, než by jeho vzhled napovídal.

„To je on? Ten proslulý drakobijec?"

„Vypadá spíš jako kuchař, který snědl celého draka."

Vlastimil se usmál. Nebyl to první ani poslední podobný komentář, který slyšel. Naučil se s tím žít. Jeho síla nespočívala v vzhledu, ale v tom, co dokázal – a v tom měl Vlastimil sebevědomí na rozdávání.

Ulice Lokte byly plné života. Obchodníci nabízeli své zboží, děti si hrály mezi domy a ženy se shromažďovaly u studny, aby si vyměnily poslední drby. Když Vlastimil projížděl kolem, rozhovory utichaly a všechny hlavy se otáčely.

„Je to on?"

„Slyšela jsi? Má prý zabít draky pouhýma rukama!"

„Takový malý tlustý muž? To musí být omyl."

Vlastimil ignoroval pohledy a jel dál. Byl zvyklý na rozpaky, které jeho vzhled vyvolával. Mnoho lidí očekávalo hrdinu z písní a legend – vysokého, svalnatého muže s čelistí tesanou z kamene. Místo toho dostali Vlastimila Maňáka, který vypadal, jako by nikdy v životě neviděl boj – natož draka.

Právě když míjel úzkou uličku mezi dvěma řadami domů, zaslechl výkřik. Ženský hlas, plný strachu a vzteku.

„Pusťte mě! Nemáte právo—"

Vlastimil prudce zatáhl za otěže. Hromobijec se zastavil a otočil hlavu směrem k uličce, z níž zvuk přicházel. Vlastimil neváhal. Sesedl z koně – což vyžadovalo jistou obratnost vzhledem k jeho postavě – a vyrazil do uličky.

Scéna, která se mu naskytla, byla přesně taková, jakou očekával. Čtyři muži v ošumělých šatech obklopili mladou ženu. Měla dlouhé světlé vlasy, které jí splývaly přes ramena jako vodopád tekutého zlata, a oči barvy letního nebe. Byla krásná – až dech beroucí. Ale to nebylo to, co Vlastimila zaujalo nejvíc. Bylo to její postoj. Nestála tam jako vyděšená oběť. Měla vztyčenou hlavu a v ruce držela malý nůž, připravená bránit se.

„Pánové," řekl Vlastimil klidně, „mám dojem, že dáma nemá zájem o vaši společnost."

Všichni čtyři se otočili. Největší z nich, muž s jizvou přes celou tvář, se ušklíbl.

„Kdo jsi, do hajan? Její otec?"

Ostatní tři se zasmáli. Vlastimil jen pokrčil rameny.

„Jen pocestný, který nemá rád, když se čtyři velcí chlapci perou s jednou ženou. Není to férové, nemyslíte?"

„Zmiz, tlustáku," zavrčel jiný z lupičů, „nebo tě—"

Nestačil dokončit. Vlastimil se pohyboval překvapivě rychle pro muže jeho postavy. V jediném plynulém pohybu vytáhl meč ze závěsu na boku a zasadil lupičovi takovou ránu plochou čepele, že muž spadl na zem jako pytel brambor.

„Kdo další?" zeptal se Vlastimil vesele.

Zbývající tři na sebe pohlédli. Muž s jizvou zaútočil první, vytáhl dýku a vrhl se kupředu. Vlastimil udělal krok stranou – překvapivě elegantní pohyb – a lupič narazil hlavou do zdi. Druhý a třetí útočili společně, ale Vlastimil byl připravený. Otočil se, jeho meč zpíval ve vzduchu, a během okamžiku leželi oba na zemi, držíce si bolavé končetiny.

„Běžte," řekl Vlastimil, „než se rozzlobím."

Lupiči nepotřebovali další výzvu. Sebral své kamarády a zmizeli v temných zákoutích uličky. Vlastimil si otřel meč o kalhoty a vrátil ho do pochvy, než se otočil k ženě.

„Jste v pořádku, slečno?"

Žena na něj zírala s otevřenou pusou. Pak se vzpamatovala a přikývla.

„Já... ano. Děkuji vám. Jmenuji se Denča. Denča Světlá."

„Vlastimil Maňák," představil se a uklonil se – což u něj vypadalo spíš jako předklon. „K službám."

Denča se usmála. Byl to úsměv, který Vlastimilovi sevřel srdce způsobem, jaký nikdy předtím nezažil. Nebyl to jen její vzhled – ačkoli byla nepopiratelně krásná. Bylo to něco v jejích očích, v tom, jak se na něj dívala. Ne s pohrdáním nebo posměchem jako většina lidí, ale s upřímným respektem.

„Vlastimil Maňák," opakovala zamyšleně. „To jméno jsem už slyšela. Nejste náhodou..."

„Drakobijec?" dokončil za ni. „Ano, to jsem já. Ačkoli podle reakcí lidí v tomto městě jsem asi jediný drakobijec, který nevypadá jako hrdina z legend."

Denča se zasmála – tichý, melodický zvuk, který zněl jako zvonky ve větru.

„Možná nevypadáte jako hrdinové z písní," řekla, „ale právě jste mi zachránil život. Pro mě to stačí."

Vlastimil cítil, jak mu hořejí tváře. Nebyl zvyklý na takové komplimenty, zvlášť ne od někoho tak krásného jako Denča.

„Jen jsem dělal to, co je správné," zamumlal.

„Můžu vám něčím oplatit vaši laskavost?" zeptala se Denča. „Možná bych vás mohla pozvat na večeři? Znám výbornou hospodu—"

„To je velmi laskavé," přerušil ji Vlastimil, „ale bohužel musím něco vyřídit. Přijel jsem do Lokte s určitým záměrem."

„Opravdu?" Denča naklonil hlavu. „A co to je, pokud se smím zeptat?"

Vlastimil se napřímil, jeho hruď se nafoukla hrdostí.

„Přijel jsem se ucházet o místo v radě vladařů."

Denča zůstala stát jako solný sloup. Pak se pomalu usmála.

„To je... ambiciózní. Víte, že rada přijímá nové členy jen velmi zřídka? A když už, musí prokázat mimořádnou hodnotu?"

„Věřím, že zabití tří draků by mělo stačit," řekl Vlastimil s úsměvem.

„Tři draci?" Denča vypadala ohromená. „Opravdu jste zabil tři draky?"

„Tři a půl," opravil ji Vlastimil. „Ten poslední byl ještě mladý. Sotva větší než kůň."

Než mohla Denča odpovědět, ozval se z hlavní ulice zvuk trubek. Oba se otočili.

„To je povolání k audienci," řekla Denča. „Rada vladařů zasedá. Pokud chcete předstoupit před ně, je to právě teď."

Vlastimil přikývl. Vzal Denču za ruku – její prsty byly jemné a teplé – a políbil ji na hřbet ruky.

„Doufám, že se ještě uvidíme, slečno Světlá."

„Také doufám," odpověděla Denča tiše.

Vlastimil se otočil a vyrazil zpět na hlavní ulici, kde ho čekal Hromobijec. Nasedl na koně a zamířil k velkému hradu, který se tyčil uprostřed města. Jeho srdce bušilo vzrušením – ne kvůli radě vladařů, ale kvůli té mladé ženě s vlasy barvy zlata a očima barvy nebes.

„Já se do ní zamiloval, Hromobijci," šeptal koni. „Poprvé v životě jsem se skutečně zamiloval."

Kůň zaržál souhlasně a klusal směrem k hradu, kde čekala rada vladařů – a Vlastimilův osud.