Dobrodružství Péti a Lucinky

Ranní slunce jemně prosvítalo mezi větvemi starých lip, když se Péťa vydal na svou obvyklou procházku k okraji vesnice. Vzduch voněl čerstvě pokosenou trávou a divokými květinami, které se kývaly v lehkém vánku. Chlapec si pohvizdoval melodii, kterou se naučil od své babičky, a jeho kroky jej nesly stále dále od bezpečných stezek, které znal.

Na nejvyšší větvi mohutného dubu seděla stará sova se stříbřitým peřím. Její veliké zlaté oči se upřely na Péťu s takovou moudrostí, že se chlapec zastavil a pozorně naslouchal.

"Mladý poutníče," promluvila sova hlasem tichým jako šepot větru, "vidím v tobě odvahu, kterou málokdo nosí v srdci. Hluboko v tajemném lese, tam kde se stíny tančí s paprsky slunce, rostou byliny s mocí léčit každou bolest a splnit nejvroucnější přání."

Péťova srdce se rozbuší vzrušením. "Jak je najdu?" zeptal se dychtivě.