Krvavý pochod

Měsíc se líně houpal na černé sametové obloze, jeho bledé světlo dopadalo na opuštěné ulice městečka, které jako by zapomnělo, že kdy bylo živé. Noční hmyz bzučel svou ustavičnou serenádou, ale dnes večer měl les kolem města vlastní melodii. Tajemné ticho, přerušované jen občasným zašustěním listí a vzdalujícím se zavytím vlků, přinášelo mrazivé varování.

TP stál na náměstí a hleděl k temnému obrysu lesa, který se jako zlověstná hradba tyčil na okraji města. „Nebezpečí, které tušíme, není to samé jako to, které skutečně číhá ve stínech,“ promluvil tiše, spíše pro sebe než pro Lulu, jež stála po jeho boku.

Lulu přikývla, její pohled pohyboval se po prázdných oknech domů. „Zmizeli bez stopy,“ pronesla zamyšleně a její hlas zněl jako vyprávění starého příběhu, jenž se znovu oživil. „Nikdo neviděl, nikdo neslyšel. Jako by se vypařili do vzduchu.“

„Musíme zjistit, co je za tím,“ odvětil TP s odhodláním. „Nemůžeme dovolit, aby Sigrot zničil další životy. Musíme ho zastavit, ať to stojí cokoliv.“